Zikmund Winter
Významný historik, spisovatel a pedagog.
Zikmund Winter se narodil v Praze 27.12.1846. Strávil zde dětství a studentská léta, rok žil v Pardubicích, deset let v Rakovníku. Do Prahy se vrátil jako zralý muž a známý autor drobných historických příspěvků, aby zde strávil zbytek života a vytvořil své obsáhlé kulturně historické práce, čtivé povídky, vyzrálé novely a jediný román.
Winter navštěvoval Akademické gymnázium staroměstské v pražském Klementinu. Studentské kamarádství s Josefem Stupeckým (později významným právníkem, akademikem a rektorem Univerzity Karlovy) přerostlo v celoživotní přátelství. Z pozdějších vzpomínek je patrné, že Winter jako student pociťoval intelektuální zázemí především ve Stupeckého rodině. Po maturitě si Winter zvolil studium teologie pod záštitou českého řádu křižovníků s červenou hvězdou, následujícího roku se však nechal se zapsat na filozofickou fakultu.
Počátkem školního roku 1873 Winter získal místo suplenta na reálce v Pardubicích. Po tamějším ročním působení přešel na reálku v Rakovníku. Nyní jako skutečný profesor dějepisu a zeměpisu i příležitostný učitel obou zemských jazyků (češtiny a němčiny). V Rakovníku se v první řadě věnoval práci pedagoga. Vzpomínky Wintrových žáků svědčí o jeho přirozené autoritě získané zasvěceným výkladem proloženým vtipnými poznámkami. V roce 1883 u příležitosti 50tiletého výročí založení reálky sepsal dějiny rakovnických škol pod názvem O rozvoji školství rakovnického.
Zikmund Winter se svými žáky
Život pracovní se úzce prolíná ze životem osobním. V době rakovnického působení zemřela Wintrova matka. V lednu 1876 si Winter přivedl z Pardubic ženu Marii. V Rakovníku se manželům narodily všechny tři děti. Dorostly jen dvě - Jaroslav a Josefina. V časech volna se Winter připravoval k rigorózním zkouškám. K nim se dostal až v březnu roku 1879 a 7.7. se konala promoce.
V krátkém čase se Winter zapojil do kulturního dění ve městě. Zpíval sólově i s rakovnickým pěveckým kvartetem. Přispíval ke společenskému významu tehdejších spolkových institucí – především Pěvecko-hudebního spolku. Zpíval barytonové party, dotvářel programy a repertoár, psal přednášky z hudební historie, texty ke skladbám. Ve studentském spolku Vesna spolupořádal divadelní představení, zábavy, plesy a uspořádal spolkovou knihovnu. Opěrným sloupem spolkového a osvětového života se v 70.letech stala Měšťanská beseda - Winter tady opět zpíval, hrál divadlo, věnoval se režii. Aktivně se účastnil nebo byl sám organizátorem řady kulturních a společenských akcí, oslav a výročí.
Odborný zájem o historii města začal Winter projevovat ve druhé polovině rakovnického působení. Zajímala jej stará městská architektura. Z jeho pozůstalosti pochází rukopis Raconae vetus, text k albu kreseb rakovnických památek. Propagoval navrácení gotické podoby rakovnickému chrámu a významně přispěl k záchraně rakovnické Pražské brány. Zájem o historii jej přivedl do městského archívu. Převážná část listinných památek se vztahovala ke století šestnáctému, kdy město prožívalo hospodářský i kulturní vzestup. Možnost důkladného studia uvedeného období patrně rozhodla o Wintrově vědeckém zájmu.
Publikoval i mimo Rakovník. Časopis Method otiskl několik Wintrových statí (Stavba chrámu sv.Bartoloměje, Rakovník a jeho archeologické památky pojednávající o architektonicky významných stavbách města, Inventář věcí chrámových z roku 1636). Další rozsáhlejší studie najdeme v Časopise českého musea. Rakovník století šestnáctého tvoří řada historických obrazů, kde Winter upřel svůj zájem na poznávání každodennosti měšťanů. Příspěvek Město a kraj rakovnický za války třicetileté líčí pohnuté osudy lidí sužovaných vojskem v době násilného procesu rekatolizace.
Winter čerpal z rakovnického archívu náměty také pro drobné beletristické práce. Po detailním seznámení se s historií místa, s dobovými reáliemi a s tehdejšími obyvateli, se pokoušel o rekonstrukce jednotlivých příběhů. Většinou se jednalo o dobové soudní spory. Hlavními hrdiny těchto „obrázků“ jsou skuteční obyvatelé města, děj je zasazen do důvěrně známých míst a doby s detailním popisem předmětů denní potřeby. Tyto čtivé práce vycházely od 80.let 19.století ve Světozoru, Lumíru, Ruchu, Národních listech, Českých novinách. K nejznámějším povídkám patří Golgota, Příšera, Rakovnický primátor, Nezbedný bakalář, Do zeleného pokoje, O život. Krátce po Wintrově odchodu z Rakovníka vycházejí tyto „rakovnické obrázky“ ve formě sbírky jako Starobylé obrázky z Rakovnicka (1886). Druhý díl vydaný roku 1888 již nese název Rakovnické obrázky. Uvedené soubory se dočkaly několika vydání.
Winter několikrát usiloval o profesorské místo na státním ústavu v Praze. Na přímluvu přítele získal roku 1884 místo v pražském Akademickém gymnáziu, kde sám býval žákem. Z Rakovníka se mu lehce neodcházelo – reálka mu přirostla k srdci, vázala jej mnohá přátelství a naplňovaly jej obavy, aby v Praze nezklamal jako nadějný autor historických prací.
Některá hodnocení vidí Wintrovo působení v Rakovníku poněkud staromilsky. Je však nesporné, že vztah byl přínosný pro obě strany. Winter byl schopný organizátor a výrazně ovlivnil společenský život města. Oplátkou mu byla možnost studia archívu, kde se začal formovat jeho odborný i umělecký směr. Zpětně pak Winter město oslavil v beletrii i v odborných pojednáních a pomohl Rakovničanům znovu objevit bohatství jeho historie.
Winter se tedy ocitl zpět v Praze, kde vyučoval až do penze v roce 1907. Společenská povaha a pověst Wintrovi umožnily vstup do světa historiků a spisovatelů. Plně se věnoval škole a znovu se pustil do studia archívů.
Winter sepsal během pražského působení materiálově náročné a tematicky rozmanité vědecké práce z oblasti kulturní historie. Postřehy z městského života shrnul v Kulturním obraze českých měst, život veřejný v XV. a XVI. věku (1890, 1892). Obsáhlou dvojdílnou práci Dějiny kroje v zemích českých od počátku století XV. až po dobu bělohorské bitvy (1892, 1893) napsal se svým konkurentem na poli kulturní historie Č.Zíbrtem. O širokém zájmu svědčí publikace Život církevní v Čechách, kulturně historický obraz z XV. a XVI. století (1895, 1896). Z profesionálního hlediska se Winter zajímal o historii školství ve sledovaném období. Roku 1897 vycházejí Děje vysokých škol pražských od secesí cizích národů po dobu bitvy bělohorské (1409 – 1622). V roce 1899 vychází spis O životě na vysokých školách knihy dvoje, kulturní obraz XV. a XVI. století, kde jsou rozebírány otázky vnitřního života vysokých škol. Spis Život a učení na partikulárních školách v Čechách v XV. a XVI. století z roku 1901 popisuje typy nižších škol a způsob vyučování v nich. Téma městských živností a řemesel Winter zpracovával již v Rakovníku. Spis Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve XIV. a XV. století vyšel v roce 1906, roku 1909 vychází Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách. Archívy poskytly Wintrovi tolik matriálu z příslušného století, že nebylo možné je zpracovat v jediném díle. Pokračování mělo následovat ve spise Český průmysl a obchod městský v XVI. věku. Posledně jmenovanou práci vydal po autorově smrti r.1913 Dr.J.V.Šimák. Zájem o architekturu přivedl Wintra ke spoluautorství publikace Pražské ghetto společně s J.Teigem a I.Hermannem. Poslední dokončená uměleckonaučná práce věnovaná studující mládeži Zlatá doba měst českých vyšla po autorově smrti r.1913 péčí J.Otty v Praze. Kromě obsáhlých vědeckých prací vycházely v 80. a v 90. letech drobné kulturně historické studie, jejichž soupis v přehledné podobě najdeme vedle beletrie v rámci Sebraných spisů Z.Wintra vydané nakladatelstvím J.Otty v Praze.
Winter se ve svých odborných dílech zabýval téměř výhradně 16. a počátkem 17. století. Čechy tehdy prožívaly poměrně klidné období směřující však k bělohorské bitvě. Autor se nezajímal o vysokou politiku, přitahovalo ho vše, co souviselo s obyčejným životem. Význam Wintrovy vědecké práce tkví ve shromažďování velkého množství materiálu a v pečlivých odkazech na prameny. Jeho pojednání jsou psána čtenářsky přístupným stylem. Wintrova odborná práce se ale stala terčem dobové kritiky. Na nejčastější výtky - pouhé shromažďování faktů bez vyslovení závěrů, nedostatek metodologie, příliš popularizující sloh – Winter reagoval s nechutí hraničící s nedůtklivostí. Právě v době, kdy Winter čelil mladým kritikům, vznikají jeho nejcennější beletristická díla. Pozdější historikové naopak vysoko hodnotili množství získaného matriálu a spolehlivost odkazů.
Ve tvorbě umělecké Winter postupně dospěl od drobného „historického obrázku“ k novele. Po sérii Rakovnických obrázků vycházejí v 90.letech Pražské obrázky založené převážně na studiu pražských archívních pramenů. V roce 1900 založili A.Jirásek, J.Thomayer, M.A. Šimáček, K.M. Čapek – Chod, K.V. Rais a Z.Winter časopis Zvon, který tiskl některé Wintrovy práce (novely, povídky) - Krátký jeho svět (1901), Proti pánům (1902), Vojačka (1902), Rozina sebranec (1902, 1903), Peklo (1903,1904), Panečnice (1907). V roce 1907 Zvon otiskl jediný Wintrův román Mistr Kampanus. Tato práce podávající obraz poměrů na Karově univerzitě kolem roku 1620 se dodnes řadí k vrcholům české historické prózy.
Wintrovy prózy vycházejí z hluboké znalosti doby a prostředí. Hlavní postavy nejsou typičtí literární hrdinové jako u Wintrových současníků – jsou to obyčejné postavičky ovládané prostředím a dějinami. Tito čistí a naivní lidé se jakoby nehodí do drsné doby a nepřátelského prostředí, jsou to slabí jedinci, podléhají tlaku prostředí, vlastní povaze a vášním. Autor je bez zbytečného sentimentu provází příběhem s pochopením, s hořkým úsměvem a lehce ironickým pohledem na dějiny a na úlohu člověka v nich. Wintrův jazyk je nezaměnitelný. Při archívním studiu se detailně seznámil s dobovými výrazovými prostředky a dovedl je mistrně využít ve svých prózách tak, že čtenář je díky podrobně popsanému prostředí, reáliím a dobovým frázím i s hrubými obraty zcela vtažen do příběhu. Ve Wintrově díle se výjimečně prolínají zájmy odborné i umělecké a sám spisovatel se pak jeví jako svérázná postava české kultury. Winter se ještě za svého života dočkal mnoha poct (čestné členství v Muzejních spolcích, Diplom čestného člena Historického spolku, diplom řádného člena České společnosti věd a umění a jmenování sekretářem 1.třídy ČAVU, rytířský kříž řádu Františka Josefa, titul školního rady, byl zvolen dopisujícím členem Královské literární akademie).
Wintrovy práce sloužily ve dvou případech filmařům jako předlohy. V roce 1945 se promítal snímek Rozina sebranec, o rok později Nezbedný bakalář (oba filmy režíroval O.Vávra).
Ve vlastním ohlédnutí hodnotí Winter své pražské působení následovně:„ Život můj v Praze potom až do stáří plynul jednotvárně, vyplněn jsa usilovnou i vysilující denní prací ve škole, v archivě a u stolku doma, kde jsem se snažil literně zformovati svoje archivní nálezy. Osvěžením mně bývalo divadlo, jež jsem míval vášnivě rád, a vycházky, jež jsem podnikal co neděli s malým kroužkem, tří, čtyř přátel. Stálými členy těch nedělských výprav byli Thomayer, Jirásek, Stupecký; v prvních létech přidávali se k nám někteří jiní, jmenovitě Vrchlický, a toho vystřídal v posledních letech Rais.“
Winter udržoval styky s Rakovníkem i po odchodu do Prahy. Dochovala se korespondence s rakovnickými starosty, s ředitelem gymnázia, s V.Teybalem, s inž.A.Nechlebou. Bohatší písemné kontakty udržoval především se svým bývalým žákem J.Rennerem (učitelem, archivářem a správcem muzejních sbírek). Winter na sklonku života přivítal založení Muzejního spolku při rakovnickém muzeu a velmi jej potěšilo jmenování jeho čestným členem. Jako poděkování napsal v březnu 1912 krásný dopis, poslední, který do Rakovníka odeslal. Wintrova odkazu bylo v Rakovníku několikrát vzpomenuto u příležitosti výročí jeho narození či úmrtí.
V roce 1907 zemřel přítel nejstálejší Josef Stupecký. Tehdy i Winter začínal pociťovat důsledky pobytu v zaprášených archívech. Záchvaty kašle a záněty průdušek léčil v Hojné Vodě v Novohradských horách a v bavorských lázní Reichenhallu. Zde 12.6. 1912 zemřel na zápal plic. Na vinohradský hřbitov se vedle početných přátel a příznivců přišli rozloučit i zástupci města Rakovníka.