Architektonické řešení jezdecké sochy
Souběžně s vyhlášením záměru postavit na Lánech jezdeckou sochu T. G. Masaryka, ustavením konta a následným zveřejněním konta sbírky, bylo nutné vybrat místo pro umístění této sochy. Po zralé úvaze nakonec padla volba organizátorů na prostor před Masarykovým muzeem, které stojí v blízkosti lánského zámku s prostorem parteru s výhledem do zemědělské krajiny. Ze všech možných byla zvolená varianta nejlogičtější, místo určené pro sochu jednoznačně určuje i nadživotní velikost budoucího díla téměř o čtvrtinu, ale zároveň jednoznačně určuje i další determinanty. Bylo třeba si uvědomit, že socha nebude stát na dlážděném náměstí a ani v městských sadech, ale naopak v prostoru, který leží na rozhraní obce a polí, u kaštanů lemujících cestu a vedle tereziánského špýcharu na obilí. Nikoli tedy v nějaké splendidním, anglicky upraveném či francouzském parku, a nikoli před honosnými administrativními budovami a ani jezdec „nepojede“ v čele vojenské přehlídky. Tak bylo rozhodnuto, že socha bude umístěna před budovou muzea, které připomíná občanský, rodinný, politický a především myšlenkový odkaz T. G. Masaryka. Socha by tedy měla již svým umístěním a výtvarným pojetím návštěvníky muzea vést k zamyšlení nad osudem Masarykovým, našeho státu a konec konců i svým.
K projektu jezdecké sochy T. G. Masaryka před muzeem v Lánech
S obecnou představou sochy T. G. Masaryka v monumentálním pojetí jako velkého státníka, vojevůdce či ideologa by zcela jistě prezident Masaryk nesouhlasil. V prostoru před muzeem otevřeným do polí a s kulisou vlastní budovy, původně sýpky, by toto pojetí zcela určitě působilo pejorativně a komicky. Ostatně si můžeme připomenout podobné omyly v osazování a obsahu soch dnes i v minulosti, obzvláště si můžeme připomenout všechny ty hrůzy fašistických i komunistických monumentů. Nejflagrantnějším velikášsko totalitním přístupem byla realizace Stalinova pomníku, nejsměšnějším příkladem byla socha Švermy u mostu v podobě sypáčka ptáčkům, v podstatě v dobrém úmyslu je problematická dominanta sochy Jana Žižky na Vítkově opticky za sebou táhnoucí hmotu Památníku, rozpačité je umístění sochy Antonína Dvořáka před Klementinem (srovnejme s nádhernou sochou Mánesa v bezprostřední blízkosti), odstrašujícím příkladem soudobého ideového kýče je vážně zamýšlený památník druhého odboje na Klárově, a podobných by se dalo jmenovat více. Co je společným jmenovatelem těchto neúspěchů? Tušíte správně, nešťastně snaživý sochař to asi nebude. Moc povolaných hlav a moc úřadů, moc a ješitnost zainteresovaných diletantů, moc ideologie a moc politiky, moc soutěží a mnoho soutěžících, moc komisí, moc různých zájmů a názorů, moc lobbismu, moc peněz, ale málo prostředků, atd. Proto na základě reálných zkušeností bylo vyloučeno náročné organizování soutěží s pochybným výsledkem a předložila se na základě ideového konsenzu společně dohodnutá jasná a pevná představa, s předem poptaným, určeným i vybraným sochařem, který dostal důvěru na základě svých realizovaných děl a s předem kalkulovanými reálnými náklady.
Masaryk byl odvážný člověk, ale žádný válečník. Byl to především intelektuál a myslitel s fyzicky dobrou kondicí, filozof s lidsky hlubokým éthosem, mravním základem. V dané lokalitě se často objevoval při projížďkách na koni, neboli jako postava osobnosti na koni, proto by pomník T. G. Masaryka měl být jezdecký. Ale v žádném případě ideově pojatý jako jezdecký pomník Gattamelaty nebo Coleoniho, Sv. Václava, J. Žižky, Dona Quichota apod., nebo v nějaké expresivně agresivní militantní či monumentální podobě. Pomník by měl působit především jako civilní vzpomínka na člověka, který byl v Lánech spatřován při chvílích respiračních projížděk na koni, kdy ani na chvíli nezahálela jeho mysl. Zachytit ten okamžik, kdy jezdec, myslitel, filozof a intelektuál, pustí otěže v tiché kontemplaci, hluboce zamyšlen s mírně skloněnou a obnaženou hlavou, kdy uvolněný kůň skloní hlavu k zemi a klidně se popásá. Je jen jedna socha na světě věnovaná síle myšlení, monumentální socha zadumaného svalovce, Rodinova Myslitele v portálu Brány pekel. V našem případě není myšlení vyjádřeno svalovou tenzí, ale silou a charismatem jak hlavy, tak i celé osobnosti. Vlastní sochařské zpracování je zvoleno realistické, s detaily ve stylizovaným sochařském rukopisu, nikoliv však naturalistické. Princip skloněné hlavy koně nekonkuruje dominanci hlavy osobnosti, sousoší je mírně natočené směrem pohledu hlavy k zámku, hlava koně k fasádě. Velikost sousoší je mírně nadživotní, asi o 25%. Velikost, včetně tvaru sousoší byla na místě ověřována s jezdci na koních, je známa skutečnost, že skutečná životní velikost působí v prostoru jako zmenšenina. Přesto, že se muzeum nachází při cestě před vstupem do zámku, okolí má v podstatě charakter venkovského milieu, parter sevřený zdmi venkovských stavení, otevřený prostor k silnici s kulisou kaštanové aleje. Vstupní parter je nenáročně architektonicky upraven, vysypán kačírkem a parkoviště se bude nacházet za zelenou kulisou. Prostředí můžeme charakterizovat jako prosté, neokázalé, adekvátní k výrazu stavby a v důstojné svojí nekomplikovaností. Umístění sochy je navrženo v pravé části parteru, blíže k silnici s větším prostorem za zády. A nyní se zamysleme nad soklem sochy, vzpomeňme, že téměř 90% všech soch u nás jev podstatě potlačeno či znehodnoceno ambiciózním podstavcem. V našem případě je podstavec sochy záměrně navržen jako nenápadný pás, jakási nízká podesta, plynule vystupující horizontálou v klesajícím terénu a tvořící schod s hranou převýšením maximálně do 40 cm. Povrch je proveden z ušlechtilých kamenných bloků s matným povrchem. Materiálem vlastní sochy se sluší být kov, bronzová slitina. Alternativu náhrady na pryskyřici patinovanou jako zvětralý bronz jsme přes všechna rizika zamítli. Vybraný autor sochy, sochař Petr Novák (roz. 1947) z Jaroměře, je proslulý unikátními realistickými sochami koní, je zkušeným autorem mnoha civilních soch včetně sochy T. G. M., portrétů, bust, plaket a reliéfů. Má zkušenosti z prací jak v kameni, tak v kovu.
Miloslav Čejka